Pět předválečných let rychlostních rekordů patřilo jedinému vozu. Závodnímu Blitzen Benz, který mimo jiné zajel také první rekord dle nových pravidel.
Rekord parního vozu Stanley Steamer Rocket způsobil pořádný rozruch. Od páry se toho na tomhle poli příliš neočekávalo, natož pak že se podaří posunout hranici rekordu o téměř 20 kilometrů. Pokoření Marriottova rekordu trvalo tehdejší optikou dlouhé tři roky, během kterých se toho docela hodně změnilo.
Dějiště pokusů o rychlostní rekordy se přesunulo z Francie do Británie, konkrétně na nově vybudovaný okruh Brooklands otevřený v roce 1907. Rekord se povedlo roku 1909 a mužem činu se tehdy stal francouzský závodník Victor Héméry, který byl držitelem rychlostního rekordu před Marriottovou jízdou.
Héméry v roce 1907 po mnoha úspěších opustil Darracq a uzavřel smlouvu s Benzem. Za volantem závodních Benzů se Hémérymu dařilo. V roce 1908 vyhrál závod z Petrohradu do Moskvy a připsal si druhá místa za francouzskou i americkou Grand Prix.
Nový vůz značky Benz
Na začátku roku 1909 dalo vedení automobilky zelenou vývoji nového vozu. Plánem bylo postavit automobil, jenž pokoří dvousetkilometrovou hranici bez námahy. Základem se stal motor ze závodního vozu pro Grand Prix. Jeho výkon 150k se však nezdál pro pokoření mety dostatečným, a tak se inženýři Benzu uchýlili k tehdy oblíbené metodě zvyšování objemu.
Výsledkem byl řadový čtyřválec o objemu 21,5 litru – téměř pět a půl litru na válec. Nízkootáčkový motor tehdy ze sebe dokázal vyždímat 184 koní v 1500 otáčkách a s trochou dalšího ladění se podařilo výkon navýšit až na 200 koní při 1600 otáčkách.
Vůz jednoduše nazvaný Benz 200 hp zprvu dostal karoserii závodních vozů Grand Prix a dokonce se několika závodů zúčastnil. Velmi úspěšně. Dá se dokonce říci, že své soupeře naprosto deklasoval. Héméry se s vozem nakonec vydal na okruh Brooklands, kde 8. listopadu 1909 dosáhl rychlosti 202.69 km/h.
Pro vůz to ale ani zdaleka nebyla konečná, jeho potenciál byl mnohem dále. Héméry spolu s designerem Fritzem Erlem začali pracovat na nové karoserii s menším aerodynamickým odporem. Vůz musel být co nejužší a co nejhladší. Řadící páka a páka ruční brzdy se nastěhovaly ven, řidič a „kopilot“ seděli ve voze natěsno namačkáni ramenem.
Pokud vás zmínka o spolujezdci zaujala, tak vězte, že tento „kopilot“ měl na starosti ovládání manuální palivové pumpy. Hladký tvar přídi vozu narušovalo pouze výfukové potrubí a vůz dostal mřížku chladiče s expanzní nádobou na vrchu, jejíž špičatý tvar připomínal ptačí zobák. Na svou dobu vypadal vůz velmi agresivně.
Blitzen Benz
Bylo jasné, že vůz má potenciál vyvinout rychlost, které budou evropské okruhy příliš malé a Benzu bylo jasné, že Amerika může v tomto ohledu nabídnout mnohé výhody. Navíc by samozřejmě vůbec nebylo na škodu blýsknout se na významném zahraničním trhu.
Po sérii testů s novou karoserií tak byl vůz odeslán do Spojených Států. Plánem předat vůz do rukou Georgi Robertsonovi, který by se s ním postavil v duelu s držitelem rychlostních rekordů na většině amerických okruhů, Ralphem de Palma.
Historie se ale nakonec odvíjela trochu jinak. Pořadatel slavnostní události Ernie Moross o vůz projevil zájem a s importérem Benzu v New Yorku vůz vyměnil za svůj 150 koňový závodní Benz a 6000 dolarů.
Vozu dal tehdy chytlavou přezdívku Blitzen Benz, tedy Bleskový Benz, kterou dokonce nechal natřít na bok vozu. Moross za volant vozu posadil Barneyho Oldfielda a vyslal jej 17. března 1910 bez zvláštních příprav na jeho první pokus o překonání rekordu do Daytony.
Povedla se zajet rekordní rychlost 211,25 km/h, nicméně autorita ACF odmítla rekord uznat – tak jako naprostou většinu rekordů na americké půdě. Oldfield byl navíc následně vyloučen Americkou Automobilovou Asociací (AAA) za to, že se vzpíral pravidlům a účastnil mnoha závodů, které AAA neposvětila.
Americký zvrat
Oldfield si v návalu vzteku vybil zlost právě na rekordním voze. Blitzen Benz se mu podařilo poškodit natolik, že jej musel Moross nechat opravit. Ten se Oldfieldovi pomstil tak, že vůz na příští sezónu přenechal bývalému jezdci Buicku, Bobu Burmanovi. Tomu se v Daytoně podařilo v Daytoně 23. dubna 1911 dosáhnout rychlosti 228,09 km/h. ACF opět rekord neuznala.
V Evropě mezitím pracovali na dalším kusu Blitzen Benzu, který dostal původní karoserii vozu Grand Prix. Aerodynamická karoserie však byla pro vůz postavena a byla k vozu dodána jako alternativa, tento vůz nakonec rovněž skončil ve spojených státech, kde se dokonce v roce 1912 oba vozy postavily proti sobě na závodě v Saint Louis.
Téhož roku před Vánoci se oba vozy proti sobě postavily znovu na pláži v San Diegu. První vůz během závodu začal hořet a Burman jej zachránil před zánikem tak, že s ním zajel do chladných vod pacifického oceánu. Morosse vyšla oprava vozu na 4000 dolarů.
První rekord podle nových pravidel
Třetí Blitzen Benz dokončili v Mannheimu v roce 1912 a nějakou s ním závodil Fritz Erle. O vůz se později začal zajímat britský závodník Lydston Grandville Hornstead, který si na voze okamžitě vyžádal několik úprav. Mimo jiné si vyžádal jinou masku chladiče, vzduchový deflektor a řadu drobných technických vylepšení. Vůz také dostal modrý lak.
Hornstead s vozem zajel rekord podle nových pravidel ACF – ty určovaly, že rekordní jízda musí proběhnout v obou směrech během jedné hodiny, aby se eliminovaly příznivé vlivy sklonu trati a větru. Dosud byla měřena pouze jedna jízda, a to ve více vyhovujícím směru.
Jeho jízda na okruhu Brooklands zároveň ukázala, že změna pravidel byla opodstatněná – v jednom směru totiž zajel 193 km/h, zatímco v druhém 205 km/h. Jeho průměrná rychlost činila 199,71 km/h. Hornstead se stal prvním britským rekordmanem a předznamenal nastupující éru dominance britských jezdců.
Rekordní jízda proběhla 24. června 1914. Měsíc po ní došlo v Sarajevu k atentátu na jistého monarchu a nastalá situace tehdy přivedla svět na čtyři roky k trochu jiným myšlenkám a pokusy o rekordní jízdy byly v této době upozaděny.
Co se Benzu 200 hp týče, zrodily se ještě tři další exempláře. Čtvrtý a pátý exemplář se od předchozích vozů nelišily, zato šestému se dostalo prodlouženého rozvoru (3,2 m namísto původních 2,8 m) a také čtyř sedadel. Podle záznamů se šestý exemplář pravidelně objevoval na okruhu Brooklands při pokusech o pokoření rekordu – to se však nepovedlo.
Tři vozy se dochovaly
Ze šesti vyrobených exemplářů se uchovaly pouze tři Blitzen Benzy. Zmíněný vůz číslo šest našel své místo v kolekci Amerického soukromého sběratele. Jeden kousek je přímo ve vlastnictví Mercedes-Benz, jeho vznik je ale trochu komplikovanější – byl postaven v roce 1935 ze součástek, které se dochovaly (Benz ve dvacátých letech neváhal vozy rozebrat a součástky využít na nové projekty) a byl v roce 2004 restaurován.
A pak je tady ještě jeden Blitzen Benz, jehož majitelem je kalifornský hotelový magnát Bill Evans. Jeho vůz je z velké části postaven z původních součástek, které byly ve vlastnictví Mercedes-Benz Classic a mezi něž patří třeba originální motor s číslem 9141, který se původně objevil ve třetím exempláři patřícím Hornsteadovi. Celá stavba proběhla relativně nedávno a Mercedes-Benz dokonce Evansovi zapůjčil svůj exemplář jako vzor.
