Rekord Johna Cobba z roku 1947 činící 634,40 km/h znovu rozvířil vody rychlostních rekordů. Cobbovi k překonání čtyřsetmílové hranice nechybělo mnoho a nová generace rychlostních rekordmanů toužila po tom, si tento milník přivlastnit.
Jedním z mužů, kteří po pokoření rychlosti 400 mil za hodinu toužili byl Donald Campbell. Syn proslulého sira Malcolma Cambella se v padesátých letech věnoval rychlostním rekordům na vodě s proudovým motorem poháněným hydroplánem Bluebird K7. Koncem padesátých let se tak Donald Campbell věnovat také pozemním rychlostním rekordům.
Bluebird CN7
Zakázku na jeho pozemní rychlostní stroj dostala firma bratří Norrisů stojící také za jeho rychlostní lodí. Vůz měl od začátku splňovat regule FIA, tedy měl mít čtyři kola a měl být poháněn nejméně dvěma z nich.
Vůz Bluebird CN7 poháněl tepelný motor Proteus 775 (plynová turbína) z dílen Bristol Siddeley. Motor o objemu necelých 48 litrů dokázal při 11 tisících otáček vyprodukovat výkon 4250 koní, které přes hydrodynamický měnič přenášel na všechna čtyři kola.
Motor ze své podstaty nepotřeboval chlazení, zato však v nižších nebyl schopný poskytnou žádný brzdný výkon. Brzdit motorem šlo až při rychlostech přesahujících 640 km/h, kdy při plně uzavřené škrtící klapce dokázal motor poskytnout zhruba 500 koní brzdného výkonu.
Brždění tak zajišťovaly hned dva dodatečné systémy. Prvním byly aerodynamické brzdy na zádi vozu, druhým pak posilovačem vybavené kotoučové brzdy Girling na všech čtyřech kolech. Ty byly na svou dobu netradičně schopny operovat až při 1200 °C – tedy rozžhavené téměř doběla.
Vůz byl vybaven i primitivním průhledovým displayem (HUD). Komplexní přístrojový štít byl pomocí odrazu přenesen na čelní sklo vozu a zaostřen na horizont, tak aby pilot nemusel přeostřovat pohledem z HUD na dráhu před sebou.
Bonneville 1960
Poprvé se Campbell pokusil překonat rychlostní rekord v srpnu 1960 na solných pláních v Bonneville. Nebyl ale jediným, kdo se tehdy o rekord chtěl pokusit. Spolu sním se na start postavila čtveřice amerických rychlostních průkopníků.
První se na dráhu postavil Athol Graham ve voze City of Salt Lake, pod jehož kapotou se nacházel letecký motor V12. Již v roce 1959 úspěšně překonal rychlost 553,61 km/h a i přes nebezpečný boční vítr se rozhodl pokoušet štěstí.
Graham příliš prudce akceleroval, což nevydrželo zadní odpružení z běžného silničního vozu Cadillac. Vůz se vymkl kontrole, několikrát se přetočil a zastavil se vzhůru nohama. Graham, který nebyl připoután, nehodu nepřežil.
Art Alfons s vozem Green Monster se po několika rozjížďkách a dvou závažnějších mechanických problémech (jeden z nich se přitom týkal jeho brzdného padáku) rozhodl Bonneville opustit.
Stejně se rozhodl také Dr. Nathan Ostich se svým vozem Flying Caduceus, prvním rychlostním speciálem poháněným proudovým motorem. Jeho pokusy postihlo hned několik mechanických problémů, které později vedly ke kompletní přestavbě vozu.
O něco málo úspěšnější byl tehdy Mickey Thompson s vozem Challenger I, který během jedné rozjížďky dosáhl rychlosti 406,6 mil za hodinu (654 km/h). Při zpáteční jízdě však selhala kardanová hřídel a dalším pokusům po její opravě zabránily další mechanické závady.
Campbellův nešťastný pokus
Donald Campbell byl tehdy pod tlakem. Jako jediný ze svých soků se totiž v Boneville objevil s velkým týmem a s nejdražším vozem, navíc byl svědkem nehody Athola Grahama a téměř úspěšné jízdy Mickeyho Thompsona.
Po pěti testovacích rozjížďkách se do toho Campbell pustil po hlavě a hned ze startu ostře akceleroval. V rychlosti kolem 560 km/h však vůz vyjel z trati, vznesl se do vzduchu a skončil v několika kotrmelcích táhnoucích se po téměř kilometrové vzdálenosti.
Campbell nehodu přežil díky sofistikované konstrukci vozu a bezpečnostním pásům. S frakturou lebky a prasklým ušním bubínkem se ještě na nemocničním lůžku nechal slyšet, že po přestavbě vozu bude v pokusech o pokoření rekordu pokračovat.
Spirit of America
Americké pokusy o překonání rekordu během Campbellovy rekonvalescence nadále pokračovaly. Dr. Nathan Ostich se svým Flying Caduceus příliš úspěchu neslavil a dalšího jezdce, Glenna Leashera, potkala osudná nehoda.
Za volantem vozu Infinity podcenil situaci a akceleroval příliš rychle. Při rychlosti přesahující 400 km/h se jeho vůz postavil na čumák a Leasher v kabině umístěné před předními koly byl doslova rozmačkán. Podobně jako předchozí nehody stála i za touto krom netrpělivosti také špatná směrová stabilita. I proto se přepracovaný Bluebird CN7 dočkal větší ocasní ploutve.
V srpnu 1963 se rekord konečně podařilo překonat, byť neoficiálně. Tehdy za volant vozu Spirit of America usedl Craig Breedlove a 5. srpna dosáhl v Bonneville průměrné rychlosti 655,58 km/h. Rekord nebyl uznán, jelikož jeho vůz nesplňoval regule FIA.
Šlo o vůz poháněný proudovým motorem, navíc vybaveným pouze třemi koly. Přestože vůz nevyhověl regulím, dokázal Breedlove svým výkonem přesvědčit FIA, že právě toto je cesta k budoucím rychlostním rekordům. Organizace tak odsouhlasila, že dojde k přehodnocení pravidel.
Úspěch Bluebirdu
Změna v regulích FIA měla brzy přinést tečku za rekordy vozů poháněných koly a Campbell si byl toho vědom. Musel tedy rekord překonat relativně rychle – dříve, než se bude muset vypořádávat s vozy poháněnými proudovými motory.
Pro své pokusy si našel novou lokaci na solném jezeře Lake Eyre v Austrálii. Jeho první pokus v roce 1963 překazilo počasí. Po několika letech začalo v průběhu testování pršet a vyschlé jezero se začalo mírně zaplavovat.
Podobná situace nastala o rok později, 17. července 1964. Cambell se svým plyšovým maskotem, medvídkem jménem Mr. Whoppit, usedl do vozu a připravoval se ke startu právě ve chvíli, kdy začínalo pršet.
Campbell se rozhodl pokračovat i přesto, že mírně nasáklá trať již pod koly jeho vozu postupně začínala praskat. Nakonec rekordu docílil a pokořil rychlost 648,64 km/h – byť pro něj nešlo o rekord uspokojivý. Za neoficiálním rekordem Craiga Breedlova zaostával a potenciál vozu přitom vzhledem k nepřízni počasí nebyl schopný plně využít.
Další z obětí vody
Campbellův vůz měl proti nastupující konkurenci značnou nevýhodu a v následujících měsících dokázaly vozy s proudovými motory posunout hodnotu rekordu daleko za hranici potenciálu Bluebirdu CN7. Campbell se tak rozhodl opět navrátit k rychlostním rekordům na vodě.
Ještě během téhož roku, 31. prosince, dokázal ve svém člunu Bluebird K7 na jezeře Dumbleyung pokořit rychlost 444,66 km/h. Stal se tak prvním a dosud jediným člověkem, který v jednom roce pokořil rychlostní rekord na souši i na vodě.
Osudným se Donaldu Campbellovi stal pokus o pokoření hranice 300 mil za hodinu v roce 1967. Jeho život vyhasl poté, co se jeho Bluebird K7 v odhadované rychlosti přesahující 500 km/h vznesl, provedl ve vzduchu salto a následně tvrdě dopadl na hladinu, kde pokračoval v sérii drsných přemetů.
Cambellovo tělo bylo spolu s troskami lodi z jezera Coniston Waters vyzvednuto až v roce 2001. Cambellovy ostatky byly pochovány na hřbitově ve vesnici Coniston, zatímco člun samotný byl plně zrestaurován do takové míry, že u něj bylo možné provést rychlostní zkoušky, byť v pouze v rychlostech nepřesahujících 240 km/h.
Zatímco pozemní rekordman Bluebird CN7 je nyní ke shlédnutí spolu s ostatními vozy Bluebird v National Motor Museum, ohledně lodi Bluebird K7 se momentálně táhnou spory tykající se jejího umístění v muzeu Ruskin v Conistonu a jejího případného využití restaurátorem Billem Smithem.
