Před začátkem 2. světové války svedly německé automobilky vlastní bitvu. Souboj o nejrychlejší vůz na světě byl do velké míry podporován nacistickou vládou a měl dokázat nadřazenost německé techniky.
Automobilky Mercedes-Benz a Auto Union spolu začaly soupeřit již začátkem 30. let. Nacistický režim neváhal automobilový průmysl zásadně dotovat a sám Adolf Hitler měl zájem na tom, aby německé automobily ohromily svět. A jak nejlépe prezentovat dokonalost techniky než na závodní trati?
Třicátá léta znamenala nástup vozů známých jako Stříbrné šípy – Mercedes-Benz W25, W125 a W154, které na tratích série Grand Prix sváděly nelítostné souboje s vozy Auto Union vybavenými motory V12 a V16. Výkony se už tehdy pohybovaly mezi třemi až šest stovkami koní a váha se přitom obvykle pohybovala pod jednou tunou.
K rozhodnutí pustit se do výroby rychlostních speciálů přispěla výstavba proslulé německé sítě dálnic Autobahn. Dálniční síť plánovala v Německu vystavět již vláda Výmarské republiky, Nacistický režim je zprvu rázně zamítl, jen proto aby ji následně vybudoval a připsal si za ni zásluhy.
Mercedes-Benz W125 Rekordwagen
Dokonalost německé dálnice měly dokázat rychlostní rekordy měřené na veřejné silnici. Jako první se o pokoření rekordu pokusil Rudolf Caracciola, úspěšný závodník série Grand Prix, který si připsal mnohé úspěchy právě za volantem vozu Mercedes-Benz W125.
Rychlostní varianta W125 Rekordwagen na rozdíl od své závodní varianty prošla mnoha úpravami. Nejzjevnější je aerodynamická karoserie s aerodynamickým koeficientem 0,157, pod kterou se ukrýval motor V12 o objemu 5,6l, který ze sebe pomocí kompresorů vyprodukoval 736 koní. O uchlazení motoru se starala nádrž o objemu 500l naplněná ledem.
Dne 28. ledna 1938 se Caracciola se svým vozem postavil na Bundesautobahn A5 a pokořil průměrnou rychlost 432,69 km/h. Zapsal se tak do dějin s rekordem, jež vydržel v platnosti téměř 80 let – tedy do roku 2017, kdy se na veřejné silnici dokázal rychleji Niklasem Lilja za volantem Koenigseggu Agera RS, který pokořil průměrnou rychlost 445,6 km/h.
Tragická smrt Bernda Rosemeyera
Rudolf Caracciola nebyl jediným, kdo se 28. ledna 1938 pokusil o pokoření rekordu. Auto Union rovněž postavilo vůz, který se měl pokusit rekord pokořit a pilotem jejich vozu byl Caracciolův rival Bernd Rosemeyer.
Jeho vůz Auto union Type C Stromlinie poháněl dvěma kompresory přeplňovaný šestilitrový motor V16 podávající výkon 520 koní a Rosemeyer s ním již v roce 1937 jako první na veřejné silnici dosáhl rychlosti přesahující 400 km/h. Jeho rekord byl ale zajet pouze v jednom směru, a tak jej nešlo považovat za platný. Pikantní je, že dálnice přitom byla v druhém směru otevřená pro běžný provoz.
Pouhých 90 minut po Carraciolovi se Rosemeyer rozhodl pokusit se rekord svého soka pokořit, i přes nepříznivé povětrnostní podmínky. Při prvních dvou jízdách se Rosemeyer rozhodl prověřit podmínky na trati a vůz zahřát, přesto se mu téměř podařilo Carraciolův rekord pokořit.
Třetí jízda už měla být ostrým pokusem o získání rekordu. Skončila však bohužel tragicky. Okolnosti jsou dodnes trochu nejasné a není jisté, zda za nehodu nemůže ještě nepříliš vyzrálá aerodynamika vozu, která mohla příliš namáhat některé části vozu a za jízdy způsobit rozpad některých klíčových dílů podvozku.
Oficiální zpráva mluví o nečekaném náporu větru, který vůz rozhodil natolik, že jej nebyl Rosemeyer schopný dostat znova pod kontrolu. V rychlosti překračující 400 km/h narazil do levého svodidla a následně byl odmrštěn na travnatý svah po pravé straně.
Zatímco vůz byl naprosto zdemolován, Bernd Rosemeyer byl během nárazu vymrštěn a jeho zdánlivě nepoškozené tělo bylo nalezeno na kraji lesa 23 metrů od samotné silnice. Když se k němu dostal týmový lékař, byl ještě schopný nahmatat slabý puls, který však brzy utichl.
U 508. kilometrovníkům dálnice A5 mezi Frankfurtem a Darmstadtem dodnes stojí pomník připomínající Rosemeyerův skon. Smrt mladého talentovaného závodníka Německo zasáhla a Hitler neváhal přes nelibost manželky zesnulého jezdce zneužít jeho pohřeb k politické propagandě.
Mercedes-Benz T80 – Nacistická vize absolutního rekordu
Zatímco Auto Union se po tragickém pokusu rozhodlo ze soupeření o rychlostní rekord odstoupit, Mercedes-Benz pokračoval v prací na voze T80, který měl jako první německý vůz pokořit absolutní rychlostní rekord.
Práce na projektu započaly již v roce 1937, poté co se o něj zasadil Hans Stuck, kterému se podařilo přesvědčit Adolfa Hitlera o tom, že absolutní rychlostní rekord by měl držet Němec a měl by být stanoven na německé půdě.
Návrh vozu měl na starost Ferdinand Porsche. Pod přísně aerodynamickou karoserií téměř tři tuny vážícího vozu se ukrýval teprve třetí prototyp leteckého motoru Daimler-Benz DB 603. Šlo o motor s největším obsahem, který byl do té doby v Německu vyroben. Kompresorem přeplňovaná V12 o obsahu 44,5 litru.
Spaloval speciální směs paliva z 63% tvořenou alkoholem, dále pak benzenem, acetonem, nitrobenzenem, leteckým palivem a éterem. Do motoru bylo dále vstřikována směs metanolu s vodou, která se měla motor jednak trochu chladit, ale hlavně zabránit předčasným detonacím.
Výsledný výkon motoru přesahoval 3000 koní o přenos výkonu na vozovku se měly postarat dvě poháněné nápravy vzadu. Aerodynamická karoserie s koeficientem odporu pouhých 0,18 měla zajistit směrovou stabilitu pomocí dvou dlouhých ocasních ploutví a o potřebný přítlak se staraly dvě rozměrná křídla po stranách vozu.
Původně byl vůz projektován na rychlost 550 km/h, po dřívějších úspěších George Eystona a Johna Cobba se Ferdinand Porsche rozhodl zacílit na 600 km/h. Při dokončování vozu v průběhu roku 1939 byly plány ještě smělejší – vůz měl být schopný dosáhnout rychlosti až 750 km/h.
Rekord, na který nedošlo
Hitler vozu přezdíval Schwarzer Vogel – Černý pták – jelikož se měl při svém plánovaném debutu představit v nacionalistických barvách se svastikou a říšskou orlicí. Hans Stuck se měl o pokoření rekordu pokusit v lednu 1940 na dálnici mezi Berlinem a Halle (dnešní A9), k pokusu však po začátku války nedošlo.
Válku vůz přežil v bezpečí uskladněn v rakouském Kärntenu. Svět se nikdy nedozvěděl, jak rychlý by Mercedes-Benz T80 skutečně byl. Přestože z mnoha stran zaznívaly ohlasy, aby byl po válce s vozem pokus o překonání rekordu přece jen uskutečněn, Mercedes-Benz k tomu nikdy nesvolil.
Plánovanou konstrukční rychlost 750 km/h překonal až v roce 1964 Američan Art Arfons s tryskovým motorem poháněným vozem Green Monster s rychlostí 875 km/h. Vozy vybavené motorem s vnitřním spalováním a poháněnými koly dodnes rychlost 750 km/h nepřekonaly – nejblíže se k němu přiblížil Danny Thompson s vozem Challenger II v roce 2018, který na solných pláních v Bonneville překonal rychlost 722,2 km/h.
Mercedes-Benz T80 je nyní součástí továrního muzea Mercedes-Benz u Stuttgartu, kde je vystaven spolu W125 Rekordwagen.
