Konec války znamenal návrat k rychlostním rekordům, oproti dřívějšku měli navíc konstruktéři k dispozici spoustu výkonných velkoobjemových leteckých motorů.
Konec první světové války znamenal ohromné společenské uvolnění, a přestože svět zažíval ohromné geopolitické změny, některé věci se vrátili ke starým pořádkům a mnozí závodníci našli chuť pustit se znovu do pokořování rychlostních rekordů. Konec války navíc znamenal pro rychlostní vozy jednu zásadní věc – naprostý přebytek leteckých motorů s obrovskými objemy a obřími výkony. Začal boj o pokoření stopadesátimílové mety.
Americké pokusy opět neuznány
Některé věci se nezměnili vůbec. Američané v Daytoně zajížděli skutečně rekordní rychlosti a francouzská ACF je odmítala brát na zřetel. Ralph de Palma s vozem Packard v Daytoně pokořil 17. února 1919 rychlost 241,20 km/h a Tommy Milton s Duesenburgem 27. dubna následujícího roku dokonce pokořil vysněnou metu 150 mil s rychlostí 251,13 km/h. Ani jeden z těchto rekordu nebyl uznán, a tak se na pokoření mety oficiálně stále čekalo.
Dne 17. května 1922 zajel Brit Kenelm Lee Guinness poslední rychlost rekord na okruhu Brooklands. Rychlosti 215,31 km/h dosáhl s vozem Sunbeam. Guiness pocházel ze závodnické rodiny, a dokonce byl mladším bratrem sira Algernona Lee Guinesse, kterému se v roce 1906 podařilo překročit rychlost 188 km/h s vozem Darracq – jeho rekord však tehdy nebyl uznán. Sunbeam K.L. Guinesse pod kapotou ukrýval letecký motor V12 s hliníkovými písty, SOHC rozvody, pouhými dvěma karburátory, a se dvěma svíčkami a třemi ventily na válec (dva výfukové). Vůz oplýval výkonem 350 koní v 2100 otáčkách.
Duel v Arpajonu
Pokus o překonání rekordu se nakrátko vrátil do Francie a na veřejnou komunikaci. V roce 1924 byl v Arpajonu uspořádán závod mezi francouzským závodníkem René Thomasem a Angličanem Ernestem Eldridgem. Thomas řídil vůz francouzský závodní Delage oplývající motorem V12 o objemu 10,6 litru a vyprodukoval 350 koní. Motor se přitom dokázal vytočit do tehdy skutečně vysokých otáček – jeho maximum činilo 3200 otáček za minutu. Jako jeden z prvních byl Thomasův Delage vybaven předními brzdami, tehdy nepříliš využívanou novinkou.
Jeho rival Eldridge tehdy sedlal legendární vůz Fiat, který automobilka pokřtila jménem Mephistopheles II. Pod kapotou se ukrýval letecký motor Fiat, vidlicový šestiválec o objemu 21,7 litru produkující 300 koní v 1800 otáčkách. Jako jeden z posledních měl tento vůz řešen náhon řemenem a oplýval netradičním počtem svíček – každý válec měl čtyři.
Na duel tehdy ale nedošlo. Jedno z nových pravidel autority AIACR pravilo, že každý vůz musí být vybaven prostředky umožňujícími couvání vozu. Mephistopheles II. však tyto prostředky postrádal, čehož si René Thomas všiml a podal protest. Eldridgovi tak bylo znemožněno závodit a 6. července si Thomas rekord přivlastnil s rychlostí 230,64 km/h. S touto rychlostí se stal posledním francouzským rychlostním rekordmanem, následující léta patřila Britům a občasnému soupeření s Američany.
Vítězství Thomasovi navíc nevydrželo moc dlouho, Eldridge se se svým mechanikem ihned odebrali do lokální dílny a začali problém řešit. Metodou pokus omyl nakonec s řešením přišli na to, že mají dostatek náhradních spon, aby mohli náhradní řetěz nastavit tak, aby jej bylo možno nasadit křižmo a donutit tak vůz pomalu (a za značných protestů techniky) couvat. Komisařům tato prostá úprava překvapivě stačila, a tak mohl Eldridge vrátit původní řetěz na své místo po necelém týdnu překonal 12. července Thomasův rekord s rychlostí 234,98 km/h. Jednalo se o vůbec poslední rekord stanovený na veřejné silnici.
Malcolm Campbell se svým prvním Blue Birdem
Roku 1924 se také světu rychlostních rekordů představila jedna z jeho budoucích legend, britský závodník Malcolm Campbell, který si v budoucnu připsal hned 8 uznaných rychlostních rekordů. Jeho vozy později nesly jméno Blue Bird a štafetu rychlostního rekordmana po něm přebral i jeho syn Donald. Ale to už příliš předbíháme.
Campbell v roce 1924 přesvědčil společnost Sunbeam Motor Company, aby mu odprodala vůz K.L. Guinnesse. Campbell se vrhl do úprav vozu a vzal si za cíl být prvním můžem, který oficiálně pokoří 150 mil v hodině. Jeho první pokusy nepřinesly kýžené ovoce, a navíc stály život malého chlapce, když se Campbellovi během rychlostních zkoušek v Dánském Fenoe utrhlo kolo a vrazilo do přihlížejícího davu.
První úspěch přišel 25. září 1924, kdy se Campbellovi podařilo na písečné pláži Pendine v Anglii mírně vylepšit stávající rekord. Nově dosažená rychlost činila 235,23 km/h. K pokoření vysněné mety Campbellovi chyběly pouhé čtyři míle a rozhodně se nehodlal vzdát. Na pláž Pendine se vrátil o rok později, 21. července 1925, s upravenou prodlouženou karoserií. Nyní již svůj vůz začal nazývat Blue Bird a hranici 150 mil se mu skutečně podařilo překonat. Naměřená rychlost činila 242,63 km/h.
Henry Segrave a jeho Sunbeam Tiger
Automobilka Sunbeam o rok později posunula rekordní rychlost ještě o trochu dále, když její jezdec Henry Segrave za volantem nového vozu Sunbeam Tiger dosáhl rychlosti 245,11 km/h. Tiger byl tehdy velmi neobvyklým vozem. Pod kapotou skrýval motor V12 s tehdejší optikou maličkým objemem čtyř litrů, byl však vybaven kompresorem. Moderní technika ale ze sebe i při malém objemu dokázala dostat více než 300 koní ve vysokých 5300 otáčkách. Navíc byl oproti Cambellovu vozu téměř o polovinu lehčí.
Campbellův Sunbeam měl tehdy za sebou tři rekordy a již byl na hranici svých možností, konkurovat Tigeru bylo už téměř nemožné. Campbell se ale rozhodně nehodlal odebrat do důchodu. Pomalu začínala honba za novou metou – postavením vozu, který zvládne urazit tři míle za minutu, jinými slovy vůz, jenž dokáže překročit rychlost 180 mil za hodinu. Campbell se tedy pustil do výroby nového vozu.
Na obzoru byla vrcholná éra rekordů spalovacích motorů téměř výhradně pod britskou nadvládou.
