Zatímco se svět stále vzpamatovával z velké ekonomické krize a nacistické Německo se již pilně připravovalo na válku, v Británii se stále našla vůle posouvat rychlostní rekordy ještě o kus dále. Může se to zdát neuvěřitelné, ale pouhých pár dní před vypuknutím 2. světové války se téměř podařilo překonat rychlost 600 km/h.
Kapitán George Edward Thomas Eyston
Závodník, vynálezce ale také Vojenským křížem a Řádem britského impéria vyznamenaný kapitán Královského polního dělostřelectva. Již předtím, než se pustil do boje o absolutní rychlostní rekordy, byl George Eyston úspěšným závodníkem držícím rychlostní rekordy ve vytrvalostních závodech.
Se svým vozem Speed of the wind se v roce 1935 na solných pláních v Bonneville stal držitelem 24hodinového rychlostního rekordu s průměrnou rychlostí 226,15 km/h. O rok později průměrnou rychlost vylepšil na 239,95 km/h a přidal vytrvalostní rekord na 48 hodin s hodnotou 219,45 km/h.
Dne 19. listopadu 1937 v Bonneville usedl Eyston za volant svého rychlostního speciálu Thunderbot a s rychlostí 502,44 km/h překonal dva roky starý rekord sira Malcolma Campbella ve voze Blue bird. [Rychlostní rekordy, díl 8.].
Thunderbolt
Zatímco dosavadní rychlostní speciály stále ještě na pohled vzdáleně připomínaly běžné závodní vozy té doby s otevřenou kabinou a nekrytými koly, Eystonův nový vůz působil jako něco z naprosto jiného světa.
Karoserie připomínala tenký oblázek přilepený k zemi. Pod více než devět metrů dlouhou karoserií se skrývaly dva letecké motory Rolls Royce R V12, každý o objemu 36,5 litrů. Motory byly umístěny vedle sebe a společnou hřídelí poháněly zadní kola. Celkový výkon více než 7 tun vážícího vozu dosahoval až 4700 koní.
O zatáčení se starala kola na zdvojené přední nápravě a na další rekordní pokus v létě následujícího roku se na záď vozu nastěhovala vyšší ocasní ploutev zajišťující stabilitu ve vysokých rychlostech. Zároveň byl uzavřen kokpit vozu a několika změn se dočkalo sání. Úpravy vozu pomohly 27. srpna 1938 v Bonneville překonat rychlost 556,01 km/h.
Rychlost by byla tehdy ještě větší, během jednoho z rozjezdů dokázal Eyston s vozem překonat rychlost 601 km/h. Leštěná nelakovaná hliníková karoserie jeho vozu ale mátla měřící zařízení, a tak nebyla jedna z jízd pořádně změřena. Eyston se z toho ale poučil a pro příští pokusy nechal vůz nalakovat na černo.
John Rhodes Cobb
Eyston ale brzy našel svého rivala, zkušeného závodníka z okruhu Brooklands Johna Cobba. Eyston se s Cobbem střetl již během vytrvalostních rychlostních závodů – Cobb ostatně v roce 1936 Eystonovi přebral rekord na 24 hodin, který vylepšil na 242,37 km/h. Nutno podotknout, že jejich soupeření bylo spíše přátelské.
Cobbův vůz navrhl jeho přítel, Reid Railton, který stál za designem rekordních vozů Blue bird již zmíněného sira Malcolma Campbella. Stejně jako Eyston se Cobb potýkal s tím, že k dispozici nebyl výkonnější motor, než Rolls-Royce R, který používal již Campbell.
Railton Special
Na rozdíl od Eystona se ale Cobb se svým vozem vydal trochu jiným směrem. Vůz byl poháněn dvojicí leteckých motorů Napier Lion V12 o celkovém objemu 48 litrů a téměř polovičním výkonu 2500 koní. Na rozdíl od Eystonova Thunderboltu byl ale Cobbův Railton Special s váhou kolem tří tun o více než polovinu lehčí. Vůz navíc sázel na přísně aerodynamický tvar kapky a každý z motorů poháněl jinou nápravu.
Karoserie vozu byla tvořena jedním celkem a pro potřeby tankování a výměny pneumatik musela být kompletně sundána. Celá hliníková karoserie vážila pouze něco přes 200 kilogramů a její montáž a demontáž zvládla šestice mužů.
Vůz nebyl vybaven chladičem, o ochlazení motoru se starala pouze nádrž s ledem měněná po každým z pokusů. Chladící okruh vozu nebyl uzavřený a poté co rozpuštěná voda nejprve ochladila dvojici motorů, byla před opuštěním vozu navíc ještě prohnána bubnovými brzdami.
Ve voze nebyla spojka ani setrvačník a stejně jako v případě Eystonova Thunderbirdu musel být Railton Special roztlačován. Zatímco Thunderbird roztlačoval obyčejný osobní vůz s vyztuženým nárazníkem, Railton Special k tomu využíval nákladní vůz vybavený speciální tyčí, ze které se vůz po nastartování uvolnil. Cobbovi nákladní vůz se speciální konstrukcí mimo roztlačování sloužil k usnadnění opatrného nastupování přes křehkou karoserii.
Duel v Bonneville
Cobb se s Eystonem v Bonneville střetl tváří v tvář v září 1938, necelý měsíc poté, co si Eyston podruhé připsal rekord. Ve čtvrtek 15. září Cobb Eystona překonal s rychlostí 563,58 km/h. Následujícího dne si ale rekord opět připsal Eyston, když za volantem Thunderbirdu dosáhl průměrné rychlosti 575,34 km/h.
Koneční vítězství si ale o rok později přece jen odnesl John Cobb, když se pouhých několik dnů před nacistickou invazí do Polska vrátil do Bonneville a 28. srpna 1939 zajel rekord s průměrnou rychlostí 595,04 km/h.
Poválečný návrat k rychlostním rekordům
Nebýt zničující druhé světové války, pravděpodobně by se Eyston opět pokusil Cobbův rekord překonat, okolnosti ale snahám nepřály a svět se přece jen potýkal s podstatně závažnějšími problémy. Zatímco Cobb se k snahám o pokoření absolutního rychlostního rekordu vrátil, Eyston se po válce rozhodl ubírat jiným směrem. Pořád ale závodil a připsal si mnoho jiných rekordů.
Ten poslední si Eyston připsal v srpnu 1954, kdy spolu s Kenem Milesem pokořili ve vytrvalostním 12hodinovém závodě průměrnou rychlost 194,73 km/h ve voze MG EX179 poháněném atmosférickým motorem o objemu 1,5 litrů.
Eyston zemřel roku 1979 ve věku 82 let a dodnes je mnoho z jeho rekordů platných.
Cobbův triumfální návrat v roce 1947
Další vývoj Cobbova vozu zafinancovala společnost Mobil Oil. Vůz byl díky tomu přejmenován na Railton Mobil Special. Do Bonneville se Cobb vrátil 16. září 1947 a se svým vozem pokořil průměrnou rychlost 634,40 km/h. V jednom směru se mu dokonce podařilo dosáhnout rychlosti 403,13 mil za hodinu (648,77 km/h) a stal se tak prvním, kdo alespoň částečně překonal 400mílovou rychlost.
Railton Mobil Special byl posledním vozem vybaveným motorem s vnitřním spalováním, který rekordu dosáhl. Pokoření Cobbova rekordu z roku 1947 trvalo dlouhých 17 let a zasloužil se o něj tryskovým motorem poháněný Bluebird CN7 řízený Donaldem Campbellem, synem sira Malcolma Campbella.
Celkově byl John Cobb držitelem rekordu po dlouhých 25 let (1939-1964) a dosud platí za nejdelšího držitele rychlostního rekordu v historii.
Smrt číhá na vodě
Po svém úspěchu na souši se John Cobb rozhodl atakovat také rekord na vodě a stát se tak souběžným držitelem obou rekordů. K tomu mu měl posloužit tryskovým motorem poháněný člun Crusader, se kterým se o pokoření rekordu pokusil 29. září 1952 na jezeře Loch Ness.
Jeho život skončil podobně, jako dříve život sira Henryho Segrava [Rychlostní rekordy, díl 7.]. Při rychlosti blížící se 320 km/h se jeho loď nevysvětlitelně nadnesla a následně se rozpadla. Cobbovo tělo bylo nalezeno zhruba 50 metrů od místa, kde se potopil vrak lodi samotné.
